Každá máma má svůj svět. Tento svět není určený pouze hranicemi, ale převážně naší osobností, vlastnostmi, inteligencí, sebevědomím, sebeláskou, úrovní vnímání vlastního těla, mírou otevření mysli a schopností sebereflexe.

Dále jsme ovlivněni tím, kde jsme se narodili a tradicemi, té zemi příslušné. Důležité je také to, jestli žijeme ve velkém městě nebo na vesnici, jestli jsme měli v dětství rodinné zázemí, jak nás rodiče vychovávali, jaké vzdělání nám bylo nebo nebylo umožněno, jestli jsme zdraví a jestli jsme vyrůstali a nadále žijeme ve finanční tísni nebo naopak o peníze nemáme nouzi.

Náš niterní svět má na vnímání našeho světa velký podíl, ale je dané naší výchozí psycho-fyzicko-sociální situaci, jestli jsme schopni žít a být opravdu sami sebou a naplňovat svůj nekonečný potenciál, který máme KAŽDÝ v sobě.

Škatulkování

K matkám neodmyslitelně patří porod. Zrození dítěte, proměna ženy v matku a muže v otce. Zrození rodiny. Nejde obecně říct: Marocké matky to dělají takhle...", stejně jako nemůžete hodit do jednoho "pytle" české matky. Existují určité tradice, ale to jestli je provádíte, už je osobní volba.

Je tolik rodin s různými příběhy, situacemi, názory a je nekonečně možná kombinace vlastností, které ovlivní chování a prožívání matky a není to dané státem, ve kterém žije. A tak to máme se vším.

Jsme prostě všichni ten stejný druh člověčí :).

 Nemocniční porody

V Maroku jsou státní nemocnice a soukromé kliniky. Státní nemocnice jsou zdarma nebo pouze s minimálními poplatky, privátní kliniky se platí, Za přirozený porod a vyšetření novorozence na klinice zaplatíte přibližně 1000 euro, za císařský řez o přibližně 500euro více.

Státní nemocnice (aspoň tedy ta nám dostupná) působí celkem zaostale, ale i přes to jsem na ní slyšela dobré reference jak od místních, tak od lidí ze zahraničí žijících v Maroku. Soukromé kliniky se vzhledově a vybavením vyrovnají evropskému "luxusu". Zkušenosti kamarádky před několika lety byla pozitivní, ale poslední dobou na soukromé kliniky slýchávám spíše kritiku. Ta se týká především nadměrných zásahů a velkého množství císařských řezů.

Místní ženy v mém okolí, které se rozhodnou pro porod v nemocnici, převážně volí státní zařízení. Ale jsou také ženy, které si dobrovolně domluví daný termín císařského řezu na soukromé klinice.

Vím o pár klinikách, převážně ve větších městech jako Rabat a Casablanca, kde vedou porody podle nejnovějších poznatků, dovolí ženám vybrat si polohu ve které rodí, zasahují pouze pokud je to nezbytně nutné a umožňují neustálý kontakt novorozence s matkou nebo i otcem. Toto je atraktivní především pro zahraniční ženy. Ale takových klinik není mnoho.

Z mého pohledu je přístup marockých nemocnic velmi medikalizovaný. Když jsem čekala první dítě, má doktorka mi řekla, že pokud budu chtít rodit na soukromé klinice ve městě 25 km od nás, musím počítat s císařským řezem. Přirozené porody tam prý neakceptují a pokud na něm trvám, musím jedině do státní nemocnice.

 Porody doma

Další z možností je porodit doma. Není jednoduché sehnat marockou porodní asistentku, která by Vám u porodu asistovala. Tradiční porodní báby (nazývají se qabla) postupně mizí a jejich moudrost a zkušenosti také. Ale ještě nevymizely uplně! Ženy stále tuto možnost často volí. Ale v dnešní době se takto spíše rozhodují ženy, které žijí daleko od měst. Ale jsou i výjimky.

Dále existují tzn. "traveling midwife" - porodní asistentky na cestách. To už je finančně náročnější záležitost, asi 2000 e. Asistentka přiletí většinou ze Španělska nebo Francie, dva týdny před vaším termínem a žije celou dobu ve vaší domácnosti. Tato možnost je atraktivní spíše pro zahraniční rezidenty.

Každá matka se rozhoduje podle vlastního uvážení a dělá to, co ji v daný okamžik přijde jako nejlepší rozhodnutí. Tak je to u nás a tak je to i v Maroku.

 Nafsa project

Velmi mě zaujal projekt porodní asistentky Layly B. Momentálně žije v Dubaji, původem je z Maroka a narodila se v Anglii. Je autorkou série krátkých filmů nazývaných "Mothers of Morocco" - "Matky Maroka". Videa prezentují každodenní životní příběhy žen. Více informací o projektu si můžete přečíst tady >>>

"Nafsa" je žena, která právě porodila a nazývá se tak i po celé šestinedělí. Layla chce projektem navrátit povědomí o tradičních marockých rituálech spojených s oslavováním nové matky a péčí o ženy v šestinedělí.

Příběhy mě velmi oslovily. Jsou autentické, zajímavé a pravdivé. Rozhodla jsem se některé z nich s dovolením Layly sdílet v tomto článku. Videa jsou s anglickými titulkami.  Pod každým videem je napsané shrnutí v češtině (pro ty co neumí anglicky).

 Nabila

Nabila se narodila na severu Maroka ve městě Tetouan. Je jí 46 let. Nikdy nechodila do školy. Pracuje v domácnosti. Je vdaná. Má 6 dětí. Ani jedno z nich se nenarodilo v nemocnici.

Ze začátku žili na vesnici a nikdy nenavštívila doktora. Počkala než otěhotní a pak prostě porodila. Když se přestěhovali do města, doktora začla navštěvovat, ale přesto své další děti porodila doma. Nikdo ji nepřipravoval na porod. Nikdo ji nevysvětloval, jak to bude probíhat. "Není nikdo, kdo by tě mohl podpořit. Musíš podpořit sama sebe", říká Nabila.

Když porod začal, byla s ní její matka. Byla přítomna u porodů všech jejích dětí. Její matka je tzv. qabla - tradiční porodní bába. Byla s ní byla i poslední měsíc těhotenství a starala se o ní a dítě i po porodu. Po porodu dítě okoupala a pomohla Nabile s koupelí. 

Po porodu měla od matky nachystané jídlo - teplou polévku a kuřecí vývar. To pomohlo tomu, aby se spustila laktace a aby Nabila zase nabrala sílu.

Tvrdí, že ještě spoustu žen v Maroku rodí doma. Převážně na vesnicích.

Její matku si volají k porodům i jejich rodinní příslušníci. Některé ženy s ní údajně porodily i na cestě do nemocnice.
Když je porod těžký, sežene někoho s autem a jedou do nemocnice, protože doma nemůže operovat. Občas žena porodí v polovině cesty. Matka Nabily rodičce asistuje. A zaveze ji zpátky domů.

Nabila si od začátku zvykla rodit doma. I když před posledními porody navštěvovala doktora, na porod vždy zůstala doma.
Na nemocnici by myslela pouze, pokud by nastaly akutní komplikace. Byla připravená cestu do nemocnice, ale popisuje, že doma je spousta věcích lepších než v nemocnici."Doma jste ochraňováni a zahalení (před ostatními). Nejsou tam žádní muži. Nikdo po Vás nekřičí."

"Žena, která Vám asistuje při porodu, by Vám nikdy neměla říkat, co přesně se děje. Protože by ve Vás mohla vyvolat strach. Když se žena bojí, může zapomenout na Boha. A něco nešťastného se může stát."

Její dcera Meriame se narodila koncem pánevním. První vyšly ven nožičky. Byl to pro ní nejnáročnější porod. Její matka to nekomentovala a nic ji neříkala, protože se bála, že v ní navodí strach. Až potom co se dítě narodilo jí řekla o tom co se dělo. 

Zohra

Zohra má 50 let, pracuje jako uklízečka ve škole. Nikdy nechodila do školy, protože žili na venkově. Je vdova a má 6 dětí. Všechny porodila doma se svým manželem. Nikdy neměla poporodní stehy a nikdy ji neasistovala porodní asistentka, nikdy ji u porodu neviděl žádný cizí muž.

"Oba jsme udělali děti, tak bychom je oba měli přivézt na svět", říká Zohra.

Sama přestřihla pupeční šňůru, manžel ji pomohl se postavit, aby mohla porodit placentu. Manžel se postaral o dítě a pak Zohru okoupal. Po koupeli šla spát. Když se ráno probudila, manžel ji uvařil tradiční kuřecí vývar.
Celou dobu po porodu se o svou ženu staral.

U prvního porodu měla tradiční porodní bábu. Pak se naučila rodit bez asistence.
Popisuje jak si připravila místo na porod, sedla si, protáhla si nohy a opřela se zády o stěnu. Manžel většinou seděl za ní nebo se opírala o polštáře.

Popisuje, že jak se stupňovaly kontrakce, nestihla se nikdy ani postavit nebo se projít. Říká, že pohybu měla dost před porodem. Celé dny pracovala a nikdy neodpočívala kvůli těhotenství. Chovala s e tak, jako vždycky. Dělala všechny domácí práce. Nečekala od nikoho, aby ji pomáhal nebo podporoval. Myslela jen na její vztah s Bohem a na to, až se její dítě narodí. Nechtěla pomoc žádného člověka. Odevzdala se vůli boží a čekala jestli, až ji Bůh dopřeje úspěšný porod.

"Říkají, že žena zůstává v nebezpečí ještě 40 dní po porodu." Když je unavená čerstvě po porodu, může se lehce nachladit. Nebo může mít nějaké problémy."

Když se Zohra po týdnu odpočívání cítila silnější ( díky tradičnímu jídlu po porodu - kuřecí vývar, kuře a vařená vejce), začala se už starat sama o sebe. Manžel ale ještě pořád tahal těžké věci a pral věci celé rodiny. Její matka, snacha a sestra ji také chodily pomáhat. První týden ji chodili navštěvovat i další členové rodiny. Po vývaru a domácím kuřeti se cítila opravdu skvěle.

Její rodina pro ní udělala tradiční očistnou koupel hammam. Nasbírali bylinku nazývanou "mshitro", u nás meduňka lékařská. V tradiční hliníkové troubě nahřáli 4-5 kamenů a až byli uplně žhavé, tak je položily na trsy meduňky. Vrstvy meduňky pak také položily navrch kamenů a nakonec je zalili trochou vody. To ochladí kameny a žena stojí nad tím, co se z nich vypařuje. Až se kameny uplně zchladí, tak si na ně sedne. "Když na nich sedíte, cítíte jak se Vaše tělo uzavírá a je Vám mnohem lépe. Pára z "mshitro" je velmi zdravá a pomáhá uzavřít pochvu po porodu a nádherně voní.

Korziya je tradiční látka na zabalení těla po porodu. Když žena ukončí svou poporodní "hammam" - tradiční očistnou koupel, lehne si na zem. Ženy, které jí koupel provádí ji postupně začnou zabalovat od hlavy až prstům na noze.

Říká, že břicho si nikdy po porodu nestahovala látkou. Nikdo ji o tom neřekl (některé ženy si po porodu stahují břicho šátkem, aby tak podpořily stahování dělohy.)

Sedmý den po porodu udělala tradiční oslavu narození dítěte. Přišli sousedé i rodina. Zvykem je porazit berana a také připravili tradiční chléb. Na další den dělali marocké sladkosti. S nejbližší rodinnou a sousedy oslavovala i třetí den od porodu.

Sirine

https://vimeo.com/258809815

Sirine má 27 let. Celý život žila a stále žije v městě Tangier. Pět let zpátky se vdala. Je matkou jednoho dítěte. Momentálně nepracuje. Studuje PhD. v oboru ekonomie. Je v pátém ročníku.

Popisuje svoji zkušenost s porodem. Těhotenství stále trvalo i týden po termínu porodu. Ráno jí praskla voda, jela k doktorovi a ten ji poslal rovnou na kliniku. Její matka a otec s ní byli. Manžel byl pořád v práci a později se k nim přidal. Všichni společně šli na soukromou kliniku.

Řekli jí, že jí okamžitě dají léky proti bolesti. Na kliniku přijela asi v 10 dopoledne. O hodinu později už jí dávali injekce proti bolesti. Kontrakce začaly, nejprve byly nepravidelné, ale postupně se intervaly krátily. Pak byly co minutu. Na konci byla "otevřená" pouze na 1 cm. Takže všichni společně rozhodli, že ji budou operovat.

Její rodina, manžel i rodina manžela byli u porodu. Chovali si dítě a hráli si s ním. SIrine byla unavená a ležela v posteli a čekala než ji přejde bolest.

Tvrdí, že měla velmi podporující prostředí. Její tchýně ji velmi podporovala, protože se Sirine porodu hodně bála. Její manžel byl také velkou oporou. Byl vedle ní když prožívala porodní bolesti, při kterých ho bila a kousala. Říká, že trpěl s ní. Všichni ji podporovali. Všichni jí říkali, že jsou na ni pyšní a že si vede dobře. Děkuje Bohu, že neměla žádný problém s podporou okolí.

Upřímně přiznává, že nikdy nepřemýšlela nad porodem pouze s porodní asistentkou. Aby se cítila pohodlně potřebuje být v nemocničním prostředí. Tam kde jsou všechny podmínky přizpůsobené tomu, kdyby se něco stalo.

"Kdybych nemohla porodit přirozeně, co by pro mě porodní asistentka mohla udělat? Potřebovala jsem operaci. I když kdysi ženy byly zvyklé rodit doma přirozeně a já jsem jedna z dětí narozených doma (moje matka byla naopak vystrašená z nemocnic), nevolila bych tuto možnost. Záleží na případě, ale myslím, že bychom měli využít nových technologií", říká Sirine.

Na klinice byla 3 dny. Dva dny byly dle doktorů dostačující, ale Sirine chtěla zůstat déle. Pak se přemístila do domu její matky. Matka pro ní připravila místo a také pro ní vařila a dávala jí napít - polévky a jídla, které podporují laktaci. Celou dobu co byla u její matky s ní byl i její manžel. Vzal si "otcovskou dovolenou". Celou dobu po porodu nic nedělala. Matka s manželem dítě převlékali a dělali všechno. Sirine pouze kojila.

Z tradičních rituálů nic nedělala. Chovala se doma tak jako vždy, akorát dodržovala tradici 40 dnů odpočinku (říká se, že by po tuto dobu neměla jít ven ani matka, ani dítě). Ona to nedodržovala úplně doslova. Po dvou týdnech už mohla chodit a potřebovala čerstvý vzduch. Bylo letní počasí a dny byly dlouhé. Odpoledně většinou vzala syna do kočárku a šli na procházku.
Na klinice ji doporučili stahovat břicho speciálním šátkem. Nosila ho každý den. 

"Proč to dělá takhle?"

Vím, že způsob porodu a životní styl rodin je poslední dobou u nás žhavé téma a lidé se pouští převážně na sociálních sítích do velmi ostrých debat a často slovně napadají lidi jiného názoru než oni.

Zuzka Navarová v písničce "Čert ví proč", zpívá:

"Kdo vždycky pro nic a za nic ztropí povyk,
kdo pořád mluví a nic nevysloví."

Souzení, pomluvy, škatulkování... Dejme je stranou. To jak soudíme ostatní, je totiž odrazem toho, jak soudíme sami sebe. "Nekrmte" ty čerty ve vašich duších. Stejně to nikdy k ničemu nebude...

"Nekrmte čerty, co se krčí v křoví,
stejně vám nikdy, nikdy neodpoví!
Proč svět je jako kolotoč?
A jenom řeknou: Čert ví proč!"