Poznávání kultury můžeme rozdělit do tří fází:

1) fáze nadšení, 
2) fáze kulturního šoku,
3) fáze přizpůsobení,

Nese s sebou (tak jako vše) - pozitivní i negativní zážitky. Cestování do země s absolutně odlišnou kulturou než nám vlastní, se tak může stát příjemné nebo nepříjemné dobrodružství. Kulturní přizpůsobování je dlouhodobý proces a naše představy mohou být, hlavně při prvním kontaktu s novým prostředím, velmi zkreslené.

V dané zemi můžeme žít desítky let, ale nemáme-li dostatečný kontakt s místními lidmi, bude naše kulturní porozumění minimální. Zapojíme-li se aktivně do místní komunity, ale pouze krátkodobě, zůstaneme pravděpodobně stále pouze v první fázi poznávání kultury.

Jako velmi důležité při životě v cizí zemi vnímám "otevření mysli'. To znamená, že bychom neměli soudit pouze z prvních dojmů, nedělat si (pozitivní i negativní) předsudky nebo nucený názor na vše co kolem nás vidíme.

Nĕkdy je totiž úplně v pořádku nemít názor a přijímat věci tak jak jsou.

Kdybychom tento fakt všichni uznávali, bylo by na světě mnohem méně lží a falše.

1) FÁZE NADŠENÍ

První fáze při poznávání kultury je (někdy až fanatické) nadšení. V této fázi nám velmi často chybí opravdové pochopení dané kultury. I v případě, že bychom měli nastudované obsáhlé průvodce nebo dokumenty o dané kultuře, není možné ji objektivně soudit bez dlouhodobé osobní zkušenosti.

Nadšení ze všeho, co v jiné zemi dělají, je velmi časté při prvních kontaktech s novou kulturou. Například na dovolené v tropické destinaci nám může připadat, že je v dané zemi život jednodušší, všichni lidé se usmívají a všechno je pohodové. Vlastnosti místních lidí nám připadají velmi pozitivní.

Jelikož jsem v častém kontaktu s turisty a cestovateli, všímám si tohoto úhlu pohledu velmi často. Místo, kde žijeme, často lidé hodnotí jako ráj na zemi a prostředí bez stresu. Je to ale pouze tím, že při dovolené nebo cestování kulturu a prostředí poznáváme pouze povrchně. Každá kultura a místo v sobě skrývá jak dobré, tak i špatné věci.

2) Kulturní šok, krize, fáze odmítnutí

Kulturním šokem si projde téměř každý člověk, který se přestěhuje do země s odlišnou kulturou. Tento termín jsem nevymyslela já, ale antropolog Karl Oberg. Jeho délka závisí na naší schopnosti adaptovat se na změny. Může tedy trvat týdny, ale i měsíce nebo roky.

Uvádí se, že může vyvolat zmatenost, úzkost, depresivní stavy, sociální izolaci, nepřátelský postoj k nové kultuře a v těžších případech i psychosomatické potíže. Ve zmiňovaném období můžeme pociťovat pocity bezmocnosti, kvůli neschopnosti vyrovnat se s novým prostředím.

Působí na vědomé i nevědomé úrovni a ohrožuje vnitřní rovnováhu i identitu. Je to reakce nejen na odloučení od blízkých osob, ale také na dlouhodobý pobyt v neznámých podmínkách. Jako každá „krize“, je příležitostí k pozitivní transformaci a zesílení osobnosti.

Tento stav pociťujeme, když v cizí zemi začneme dlouhodobě žít a dělat aktivity, které jsme běžně dělali v naší rodné zemi. Už to přestane být dovolená nebo dobrodružná cesta, ale začne všední život, ve kterém řešíme pozitivní a negativní povinnosti. Místní kultura začne být intenzivněji součástí našeho života.
Všechno, co se nám na první pohled tak moc líbilo, nám najednou připadá velmi divné a složité. Chybí nám zvyky a kultura, na které jsme zvyklí. Novou kulturu začneme zavrhovat a nemáme chuť se do ní zapojovat (učit se místní jazyk, zapojit se do komunity místních, zkoušet nové zvyky a tradice atd.), můžeme postrádat smysl věcí v novém prostředí.

3) FÁZE PŘIZPŮSOBENÍ

Dojde k vyrovnání s novým prostředím. Novou kulturu začneme považovat za nový domov. Začneme ji hlouběji chápat a některé zvyky a tradice můžeme začít považovat za vlastní. Zároveň si uvědomujeme a respektujeme kulturu naší rodné země a nalézáme ideální rovnováhu mezi oběma.

Tímto článkem bych chtěla připomenout, že dobré a špatné věci se dějí všude. Hodní a zlí lidé jsou i v cizí zemi, i v naší rodné vlasti. A že místo, které někomu připomíná ráj, může být pro druhého peklem.

Ráj i peklo totiž nejsou na zemi, ale v našich myslích.